Příliš velký „instinkt“ časopisu Instinkt

S bezprávím se má bojovat a když se „seriozní“ časopis propůjčí k  bulvárnosti, neetickému chování, krácení a hlavně přeformulování odpovědí v rozhovoru, není vyhnutí.  

Přízeň čtenářů je vrtkavá a tak si asi (ne)bulvární Instinkt řekl, že je potřeba zvýšit čtenost upravením rozhovoru s režisérkou momentálně nejnavštěvovanějšího českého filmu Křídla Vánoc. Karin Babinská v reakci na redakční editorský zásah do jejího rozhovoru, který nakonec vyšel ve změněné podobě podle zvláštního "pravidla" tuto větu jo, tuhle už ne, tady tu taky ne. A tuhle přeformuluju, vždyť je to fuk... vydala následující  prohlášení a svolila k publikaci celého rozhovoru zde na mém blogu. 

Sama Karin ještě dodává: "Editor zmíněného časopisu kromě jiných odpovědí, zkrátil také pasáž o uzlových bodech - to už je pak úplně mimo. To už začíná býz nepochopitelný i pro mě, protože to svým způsobem tak zjednodušil, že už to vůbec není o tom, o čem to být mělo. O volbě cesty.. Nehledě na to, že celý můj film je o síle myšlenky a slova. A každé slovo má svoji váhu a on nemá právo změnit ani čárku..."

Prohlášení k fanouškům:

Kdyby si chtěl někdo náhodou tento časopis koupit zrovna kvůli mému rozhovoru, nedělejte to, prosím. Jsou to zbytečně vyhozené peníze, za které dostanete jen část toho, co byste dostat měli.
Pro ty, kteří si rozhovor chtějí přečíst v plném znění tak, jak jsem ho pro vás napsala, zde naprosto bez uzardění uveřejňuji jeho plnou nekrácenou a autorizovanou podobu.

Dopis redakci:

Vážená redakce,

dostal se mi právě do rukou Instinkt s rozhovorem s Karin Babinskou. Tedy se mnou. A musím říct, že jsem ho poznala bohužel jen částečně. Je skutečně neuvěřitelné, že poté, co jsem rozhovor autorizovala, jste vy do něj svévolně zasahovali a krátili jej. Nevím, kolik pýchy a samolibosti v sobě nosíte, abyste byli schopni určit, co v rozhovoru je více a co méně důležité. A pokud chcete argumentovat tím, že byl rozhovor příliš dlouhý, je až zarážející, že o délce neinformujete své redaktory, kteří rozhovor píší, protože potom by tato situace nenastala. Stejně jako nenastala, když jsem poskytla celou řadu rozhovorů do jiných seriózních novin či časopisů.
Obávám se, že jsem se totiž spletla. Že o serióznosti zřejmě nemůže být ve vašem případě řeč, že se v podstatě chováte hůř než bulvár, protože ten se aspoň nevydává za něco, co není. I novináři z těchto plátků tak rádi všelijak krátí a upravují. A tím, že už v perexu článku rovnou otevíráte bulvárními zprávami z mého soukromí, toto jen potvrzujete.
Chci vám jen napsat, že do Instinktu už do nejdelší budoucnosti rozhovor nedám, protože mi to přijde jako zbytečná ztráta mého času. A tento dopis píšu do vaší sekce "Dopisy". Jsem skutečně zvědavá, zda jej v rámci objektivity otisknete, ačkoli o tom silně pochybuji. A mimochodem, zde pod touto rubrikou uvádíte poznámku, že dopisy jsou redakčně kráceny. Nerozumím tomu, že jste stejný údaj neuvedli i pod mým rozhovorem.
S pozdravem Karin Babinská

Nezkrácený rozhovor:

VLČICE V ČELE SMEČKY

- Nedávno měl premiéru váš film Křídla Vánoc, ale o vás se teď nejvíc píše v souvislosti s tím, že jste údajně novou partnerkou zpěváka Richarda Krajča, který v něm hraje hlavní mužskou roli optika Tomáše...
Já o tom nechci mluvit, je to moje soukromí a nikomu do něj nic není. Myslím si, že bulvár má bujnou fantazii, nikomu za zavřené dveře nevidí a navymýšlel si kolem tolik věcí, které vydává za fakta, že by se svými fabulacemi mohli začít psát filmové scénáře, ačkoli by asi byly příliš prvoplánové. Ať si vymýšlejí co chtějí, mě se to nedotýká, protože jsem se o sobě dočetla spoustu věcí, které mi přijdou až úsměvné. Nejvíc mě třeba pobavil titulek „Krajčo vyvedl milenku na premiéru“. Tomu jsem se od srdce zasmála, říkala jsem si – ještě že tak, bez něj bych na premiéru vlastního filmu asi ani nešla. Je mi těch lidí, kteří se tím živí, vlastně líto, protože každá pomluva se ve výsledku otočí proti vám, což si možná neuvědomují.

- Na Křídla Vánoc zatím vyrazilo přes sto padesát tisíc diváků, což je daleko víc, než kolik vidělo váš debut Pusinky. Jste spokojená?
Jsem za to vděčná. A beru to s obrovskou pokorou. Dělala jsem tenhle film pro lidi tak, aby jim předal určité poselství. A ta návštěvnost ukazuje, že si lidé Křídla Vánoc našli. Na Facebooku mají přes 15 tisíc fanoušků, to je na film opravdu hodně. Diváci mi píšou svoje dojmy a já vidím, že pochopili, co jsem jim chtěla říct. Otevírají se mi, říkají mi velmi osobní věci. Co jsem potřebovala dát, to jsem dala. A za to děkuju klukům nahoře, protože tohle je hlavně jejich zásluha.

- Co znamená klukům nahoru?
Andělům.

- Jaké poselství jste tedy chtěla předat?
Křídla Vánoc jsou o lásce, o naději, o splněných přáních ,o tom, že máme šanci změnit své životy tak, abychom žili podle vlastních představ. Stává se nám, že během života, který nás semele, zapomínáme na vlastní sny. Měli bychom si na ně vzpomenout, máme právo je vyslovit. Vesmír skutečně funguje tak, že když si něco opravdu přeješ, bude ti dáno. Ale musíš si dávat pozor na to, co si přeješ. Jestli to jenom chceš, nebo to opravdu potřebuješ. Myšlenka, slovo, jsou kolikrát mocnější než čin.

- V rozhovorech říkáte, že jste Křídla Vánoc natočila, abyste potěšila lidi. Většina lidí má ale problémy sama se sebou, natož aby se rozdávala jiným – kde se ve vás vzala ta vůle, chuť a energie?
Já jsem brzo po Pusinkách otěhotněla, porodila a zůstala tři roky doma s dítětem v roli matky, protože jsem si to tak přála. A úplně se mi tím samozřejmě změnily životní hodnoty. Navíc jsem se častěji dostávala do kontaktu s normálními lidmi, lidmi mimo showbusiness, a zjistila jsem, jak jsou pesimističtí: jak mají pocit, že je doba drtí, že nemůžou nic ovlivnit. A já vím, že to není pravda, svůj život držíme v rukách sami.

- Kdo vás k takovému životnímu postoji inspiroval?
Během let jsem potkala řadu velmi zajímavých lidí, o kterých veřejnost asi vůbec neví. A za posledních sedm let jsem viděla na vlastní oči tolik zázraků... Vím, že zázraky jsou možné, a dějí se. Člověku to někdy vyrazí dech.

- Jste fatalistka, věříte, že se věci musejí stát, nebo jste se rozhodla a vesmír vám pomohl, jak jste zmiňovala?
Já věřím, že se člověk narodí s nějakým záměrem. Že duše má cíl, něco, co si tu prostě musí prožít a vyrůst, a záleží na každém z nás, jestli se nám to podaří teď, nebo na to půjdeme znova. A věřím v uzlové body, ve věci, které se člověku v životě musejí stát. Je to taková životní mapa. Ke každému tomu bodu vede spousta cestiček, a ty si vybíráme sami a mezibod se jmenuje třeba úraz. Dojde k němu tak jako tak, ale člověk si může jen vyvrtnout kotník, nebo taky skončit na vozíčku; obojí, aby došel tam, kam má. Každý den volíme, kterým směrem se vydáme. Neexistují dobré nebo špatné věci, jsou to zkušenosti. Cíl neznáme, cílem je něco se tady na světě naučit.

- A jaký je váš cíl už aspoň tušíte?
To nebudu vědět do konce života. Každý se ptá, proč je na světě; proto se rodíme, aniž si to pamatujeme. Do minulých životů i do prenatálního období se podívat dá, ale…

- Zkoušela jste to?
Ano. Ale ten záměr vám odhalený být nemůže. Protože co bychom tu jinak dělali? To by byla hrozná nuda. Jsme tu, abychom si hráli.

- Můžeme tohle přesvědčení pojmenovat jako buddhismus?
Ne, to nemá název, vychází to z věcí, kterými jsem se zabývala, které jsem četla, z každé si vezmu kousek, se kterým souzním. Je to o hledání.

- Proč jste tedy s takovým duchovním založením natočila film, který se odehrává v hypermarketu před Vánocemi, které se u nás změnily ve svátky konzumu? Nelákalo vás spíš udělat nějaký éterický festivalový umělecký snímek?
Ale já žiju teď a tady, v normálním světě, s nohama na zemi, jako většina lidí. A žít podle vesmírných zákonů v obyčejném životě a chaosu může být mnohem komplikovanější, než by se vám to dařilo jako mnichovi v tibetském klášteře. Chtěla jsem lidem něco sdělit tím nejjednodušším způsobem. Nechci točit esoterické filmy, kterých je spousta, ale jsou jen pro úzký okruh lidí.

- Nechcete se bavit o svém soukromí, tak to zkusme obecně. Richard Krajčo se rozvádí a má novou partnerku. Jak se člověk s přesvědčením, že jsme zodpovědní za všechny své kroky, srovná s tím, že rozbil rodinu?
Ale to jsme zase jen u bulvárních spekulací. Jak víte kdo, co, komu, jak a jestli vůbec rozbil? Kolikrát žijeme v určitých kompromisech, před spoustou věcí zavíráme oči, žijeme ze zvyku a ve zvyku, můžeme být nespokojení a třeba i nešťastní a prostě to přijmeme. A když máte to štěstí a šanci oči otevřít, třeba i díky tomu, že vám do života vstoupí ten největší dar, co ve vesmíru je, tedy láska, můžete se rozhodnout a být šťastní. A já jsem přesvědčená, že nikdo tady na světe není pro to, aby se trápil. A zase jsme u toho, vždy se můžete vydat několika cestami. A žádná není dobrá ani špatná. Záleží na vás. Důsledky si nesete sami.
A když se vrátím na začátek své odpovědi – nesmíte brát to, co se dočtete v bulváru jako fakt, který mi tady navíc předkládáte – vy jako novinář solidního média už vůbec ne. Richard odešel dříve, než se naše cesty spojily.

- Jak se s touhle potřebou dělat lidem radost a žít v radosti stavíte k současné české politice?
Současná politická situace je nijaká, nikdo neví, co bude dál. Politika v posledních letech nebyla dělaná pro blaho lidí, ale pro blaho jedinců, a to je samozřejmě vždycky špatně. Možná se to tu posune dál, až přijde nová generace lidí.

- K čemu tedy vedete svoji pětiletou dceru Jasmínu?
Dávám jí hodně svobody. Jako každá máma chci, aby byla poslušná, protože to je v rámci zachování zdraví a života dětí. Ale odmalička s ní mluvím velmi otevřeně: ptá se mě, jestli umřu, jak vznikla, kudy se narodila… Je důležité dětem naslouchat a věřit, že v mnoha věcech jsou moudřejší než my. A když vidím, že dělám chyby ve výchově, říkám si – ale ona si mě vybrala. Vybrala si mě za maminku a já jí jsem průvodce životem. Není můj majetek, nechci ji do ničeho nutit, jen jí vysvětluju, jak fungují věci mezi nebem a zemí. A ona už je umí používat.

- Co znamená používat?
Když něco potřebuje, poprosí anděly, to dělá odmalička. Když jí ve školce řeknou, že víly neexistují, a ona přijde domů s pláčem, tak se jí snažím vysvětlit, že holt jsou lidé, kteří je nevidí. Víte, někdo dětem říká, že existuje Bůh, někdo používá Ježíška a čerty a je to velmi podobné. Děti mají danou schopnost přitozené víry, která je v životě tak důležitá. Ale když rostou, poznají, že dárky pod stromeček nosí táta s mámou a Mikuláš je převlečený soused. A pak se může stát, že přistoupí na pohled mnoha dospělých, že to, co není vidět, neexistuje a v určitý okamžik rezignují.
Já jí jen musím neustále vysvětlovat, že nemá křídla a že nemůže létat.
Tři roky jsme byly spolu, a když jsem začala zase pracovat, Jasmínka se hrozně divila, že maminka chodí do práce. A když jsme s jejím tatínkem (kameramanem Martinem Dubou, pozn. red.) točili Křídla Vánoc, nesla to odloučení dost těžce. Vždycky jsem obrečela, když jsem ji předávala na týden chůvě nebo mé mámě, ale věděla jsem, že se nedá nic dělat. Prospělo nám to oběma. Máme mezi sebou opravdu extrémní propojení, když je Jasmínka nemocná, já to cítím, předáváme si nálady,všechno. Za dobu natáčení Křídel Vánoc ale nesmírně vyspěla.

- Tahle mateřská něha kontrastuje s historkami o tom, jak jste Křídla Vánoc natáčeli v mrazech, Krajčo musel polehávat v závějích jen ve svetru a štáb proti vaší tvrdé pracovní morálce podával petice…
Já na place nejsem drsná, jen po štábu chci, aby stoprocentně odváděli svoji práci. Protože já ji taky odvádím stoprocentně. Když to nedělají, možná jsem trochu nepříjemná, možná se mě občas bojí, ale nekřičím, nerozčiluju se, jen trvám na tom, aby výsledek odpovídal mojí představě. To ale neznamená, že nemám otevřené srdce, že necítím problémy těch lidí. Po náročných dnech, kdy všichni na place vidí tu vlčici v čele smečky, která natáčí v podmínkách, jež připomínají válku, přijdu večer domů, lehnu si do postele a někdy třeba taky dvě hodiny brečím, protože jsem úplně vyřízená a potřebuju ze sebe dostat všechny emoce svoje i druhých, co jsem ten den nasbírala. Prosím o všechnu energii a sílu, abych mohla dělat přípravu na další den. Ale na place musím být nejsilnější, aby ti lidi šli za mnou. Věci, které podle mě nebudou stoprocentní, na plátně poznám. A nemůžu pak chodit do každého kina a všem vysvětlovat, že to mělo vypadat jinak, ale holt se nám nechtělo točit v mrazu.

- V rozhovorech jste říkala, že Vánoce vnímáme jen jako svátky konzumu a skrze stres s nakupováním dárků. Křídla Vánoc ale byla nasazená do kin skoro šest týdnů před svátky, což připomíná fakt, že obchodní domy začínají s vánoční výzdobou čím dál dřív. Není v tom rozpor?
Ano, nasadili jsme film a všude se objevila vánoční výzdoba. (smích) Ale nasazení spočívá v tom, že film v kinech běží většinou šest až deset týdnů, což bude v našem případě kulminovat akorát kolem Vánoc. A my neměli žádnou megakampaň a spoléhali se na to, že si lidé o filmu řeknou. A skutečně začala fungovat šuškanda, diváci si předávají dojmy a mnozí z nich si chtějí koupit lístky do kina právě na Vánoce, nebo jako dárek pro někoho. A navíc se plán kinopremiér sestavuje rok dopředu. Mít slavnostní premiéru 11. 11. 2013 je super datum, stejně jako je skvělé mít veřejnou premiéru 14. 11. 2013. To jsme zase u numerologie.

- Na to, že jste chtěla dodávat divákům optimismus a naději, ten film končí docela otevřeně…
Podle mě Křídla Vánoc končí happyendem. Je to zase o té volbě. Je jen na divákovi, co si z toho filmu vezme. Před premiérou jsem lidem v kinech říkala – zapomeňte na hlavu, zavřete ji, vnímejte skrze srdce, protože jenom tak dostanete to, co z toho filmu dostat máte. Když ten film začnete pitvat, neodnesete si to, co potřebujete.

- Já jsem nepitval, všímal jsem si struktury a detailů. Proč má třeba karavan Tomáše v podání Richarda Krajča andělská křídla a zároveň SPZ 666?
Andělská křídla jsem tam mít chtěla. A SPZ není 666, ale 6668. Ta už tam byla, patří tomu přívěsu. Naučila jsem se, že nic v tom filmu se nedělo náhodně. A já vím, co to číslo znamená, a nemá to s ďáblem nic společného. Dá se to velmi stručně popsat jako cesta od hmoty k nekonečnu, třeba skrze lásku. Během natáčení se zkrátka děly věci samy od sebe. Od začátku jsem věděla, že to tak bude, že nesmím jít proti nim, že musím otevřít oči, dívat se, proč se dějí, a natáčení podle nich upravovat.

- Co třeba?
Měli jsme například točit záběr, kde Richard mluví s pokladní, která chce miminko. Mělo se to původně odehrávat na úplně jiném místě. Ale firma, které patřilo, nám nevyšla vstříc. Tak jsem to tedy otráveně začala natáčet jinde – a najednou v záběru, ve výzdobě výlohy, byl obraz matky s dítětem. Takhle je ta scéna mnohem silnější, než kdyby se odehrávala na tom původním místě. Ale protože jsem neměla oči dostatečně otevřené, nevyšla nám ta původní firma vstříc, a scéna si to místo pro natáčení vybrala sama.

- Pro Křídla Vánoc je klíčová i zvuková složka, ostatně Krajčův Tomáš trpí zvoněním v uších. Jak probíhala spolupráce se zvukařem Jiřím Klenkou, mnohonásobným držitelem Českého lva?
My jsme spolupracovali už na FAMU, taky jsem ho seznámila s jeho manželkou. A s tou jsem seděla na základní škole v lavici. Máme ty životy hodně propojené… Jirka se umí naladit na to, co chci. Když jsme natáčeli v hypermarketu za plného provozu, říkala jsem mu, ať si s tím neláme hlavu, že to bude ve výsledku velmi stylizované. A on mě přesně chápal a v postprodukci mi zvuk servíroval podle mé představy. Zvuková stránka je u Křídel Vánoc padesát procent, strávili jsme na ní hodně času. Třeba ten zvuk pískání v uších: ve skutečnosti je trochu jiný, ale realistický by byl tak nepříjemný, že by z něj diváky bolela hlava. Tak jsme ho nakonec složili z víc zvuků.

- Prý nečtete recenze…
Já je čtu, jen na to teď nemám čas, starám se o děti, rozjíždím další věci. A tvrdím jedno. Každé umělecké dílo je subjektivní věc. Umění není měřitelné. To není olympijský běh; je to o tom, jak se na ně umíme naladit, jestli nám to sedí, v jakém jsme zrovna rozpoložení.. Některé špatné recenze na Pusinky mě rozbíjely, byla jsem z nich smutná, ale u tohohle filmu se mi to neděje. Já si za ním stojím a vím, že přesně odpovídá mojí představě. Největší satisfakcí jsou pro mě reakce lidí, jak jim Křídla Vánoc otevřela oči nebo srdce, že jim třeba vrátila víru a naději. Jsou lidé, kteří na film chodí podruhé, potřetí...

- A sledujete reakce na divácké databázi ČSFD.cz?
Ani na ty nemám moc čas. Ale projíždím je. A když vidím vyloženě negativní reakci, můj hlavní pocit je lítost, že si ten člověk nevzal to, co ten film nese. Ale samozřejmě je to jeho volba a já to respektuju. Nedotýká se mě to, vím, že Křídla Vánoc jsou taková, jaká měla být.

- Nakonec se ještě zkusme vrátit do bulvárního teritoria. Řekla jste, že se staráte o děti, svoje ale máte jen jedno. Takže váš nový partner má děti?
Mlčím.

- Nedávno jste se stěhovala. K partnerovi?
Mlčím.

- A ještě máte to proslulé Alfa Romeo s červenými koženými potahy?
Jo, to ještě jo. (smích)