možná občas každý z nás slyší od posluchačů, kterým se snažíte něco říct. Je jedno o jaké téma se jedná, prostě když posluchač usoudí že „omáčky“ už bylo před hlavním sdělením dost, zavelí „Zkrať to!“.
"Zkrať to" bych ráda občas řekla i já. Moje cílovka je ale úplně jiná, než přátelé, kamarádi nebo jiní, mému srdci blízcí.
Tak třeba takový politik - žvaní všude! V televizi, rádiu, v parlamentu a ani po 10 minutách vlastně nevíme, co nám chce říct. Co ale víme? Že je to účel, mnoho slov ale žádné sdělení.
Nebo třeba moderátoři v Událostech, komentářích. Ti mají štěstí, že mě neslyší.
Nevím jak jiným, ale mě požadavek o zkrácení v podstatě přiměje na pár sekund zauvažovat, že vlastně nebudu vůbec pokračovat. Následně tedy nahodím „ksicht“ a dám najevo svou nelibost. Proč se mě to dotýká?
Je to jednoduché, já svým vyprávějícím neříkám „zkrať to“.
Nejen že by mi to bylo hloupé, protože když mi to říká, asi považuje za důležité „vařit i s omáčkou“.
Nebo si nemá s kým popovídat a já tam jsem prostě proto, abych ho vyslechla i kdyby mluvil o tom, že na přechodu svítí zbytečně dlouho červená.
Také si ale svých přátel, známých a rodiny vážím natolik, že bych prostě na ně tuhle žádost nevybafla a to ani z legrace.
I přes to, že moderní technologie, které začaly za „mobilního cara klacka“ SMSkou a pokračují různými komunikátory nebo twittrem, zvládám levou zadní a nedělá mi problém se vyjádřit ve 140 znacích, zkracovat nehodlám.
Virtuální reality máme všichni pomalu víc než té reálné a proto hru na „zkracování“ nehraju!
I když větu císaře, který Mozartovi taktně sdělil, že jeho skladba je prostě "divná" miluju.
Tak mi prosím maximálně říkejte "Příliš mnoho tónů Mozarte", ale rozhodně už ne "zkrať to".
PS: trošku jsem to zkrátila, kdo to má taky s tou omáčkou číst :)
